|
Úvaha nad evangeliem 3. neděle velikonoční
Evangelium svatého Jana líčí ve
dvacáté kapitole Ježíšovo setkání s nevěřícím Tomášem -- a celá kniha se pak
uzavírá poukazem na množství dalších Ježíšových činů, které už v ní popsány
nejsou.
Potom, jako by se Jan (nebo jeho učedníci) rozpomněl na něco zvlášť důležitého,
připojuje ještě kapitolu dvacátou první jako druhý závěr. A z té jsme slyšeli
číst dnešní evangelium.
Chce nám sdělit dvě pravdy.
První z nich zní:
Ježíš odešel k Otci, ale zůstává i nadále
s námi.
O tom se přesvědčí Petr se šesticí apoštolů, když odchází po Ježíšově
nanebevstoupení ke Genezaretskému jezeru lovit ryby, jako by nebyly žádné
velikonoce, žádné poslání k hlásání evangelia. Jako by už Ježíš nanebevzatý
nezůstával na zemi se svými věrnými. Ale on s nimi zůstává a nacházejí ho právě
tam, kam zmateni odcházejí. Dokonce jim umožní bohatý rybolov a přichystá
hostinu. Jako by jim připomínal: Nic se nezměnilo, stále platí má slova: „Od
nynějška budete lovit lidi“. Ale nebojte se, s mým požehnáním to bude
dobrý lov.
Ježíš odešel k Otci, ale zůstává i nadále s námi.
Neměli bychom na to zapomínat, když vyznáváme: Vstoupil do nebe, sedí
po pravici Otce, odtud přijde soudit… Ano, on sedí po pravici Otce,
ale neodešel od nás, nebojíme se, že z dálky neuslyší náš hlas.
On zůstává s námi:
Jako dobrý pastýř chrání své ovce v ohrožení,
jako milosrdný Samařan vlévá olej milosti do poraněné duše,
jako živitel v čase hladu prostírá stůl k hostině svého Chleba.
On zůstává s námi. Ne vedle nás, nýbrž v nás.
V nás žije,
v nás se raduje a trpí,
v nás nese břemeno dne i horko,
v nás putuje ke svému i našemu Otci.
Tuto radostnou pravdu plně pochopil apoštol Pavel, když vyznal v listu
Galaťanům: Žiji ovšem, ale to už nejsem já, ve mně žije Kristus.
(Gal.2,20)
A druhá pravda?
Ježíš volá pomocníky, kteří ho chtějí a
dovedou milovat –
i ve svých bližních.
Dění na břehu jezera se soustřeďuje na Petra. Když se k němu Ježíš obrací, Petr
trne: Teď se zeptá: „Petře, proč ses tak chvástal, že mě neopustíš, a
pak jsi zklamal pokaždé, když šlo do tuhého? Na Kaifášově dvoře ses mě
zřekl, pod křížem jsi také nebyl… Já už tě nechci.“
Čím déle se však Ježíš na Petra dívá, tím více čte Petr v jeho pohledu: Vždyť
on mnou nepohrdá, on mě neodsuzuje. On mě má rád!
A už zazní Kristův hlas: Máš mě rád, Šimone? Máš mě rád víc než ti kolem?
Petr se vidí na břehu jezera, kde nechává před léty všechno a jde za tím
zvláštním mužem, ani vlastně neví, proč ze ním šel – ale cítí: prostě nebylo
možno jinak.
Nikdy toho nelitoval, a tak rychle odpovídá: Ovšem, Pane, mám tě rád.
Znovu se ptá Pán: Máš mě rád?
Petr je v duchu na hoře, kde se tenkrát Ježíš ukázal ve své slávě. Slyší se, jak
v rozechvění říkal: Je nám tu dobře.
I teď je mu dobře v Mistrově blízkosti a rychle odpovídá: Mám tě rád.
Po třetí se Ježíš ozývá: Máš mě rád?
Možná má Petr v tom okamžiku vidění: Jako by ležel na nějakém pahorku v cizím,
velkém městě, řvou na něj a přibíjejí ho na kříž: Ať umře, jako umřel jeho
prorok!
A rychle, jako by ho zabíjeli už teď, říká: Pane, ty víš přece všechno! Ty
víš, že tě miluji!
Ježíš končí: Petře, tebe jsem vyvolil. Ty budeš pást mé stádo, protože vím,
že mě máš rád.
My ale ještě
nekončíme. Ježíš totiž nyní stojí přede mnou a před každým z vás. Má stejnou
otázku, jakou tenkrát na břehu oslovil Šimona Petra.
Ta otázka zní: Vladimíre, Karle, Marie, Ludmilo, miluješ mě?
Odvážím se mu odpovědět:
Ano, Pane, mám tě rád!? Mám tě ráda!?
|
