|
Rozjímání nad evangeliem 18. neděle v mezidobí
Zástupy hledaly Ježíše a dalo jim to práci, než ho nalezly nedaleko města
Petrova, Kafarnaum, na severním břehu Genezaretského jezera. Je pravda, že ho
nehledaly z duchovních pohnutek, spíše proto, že očekávaly jeho další zázraky a
dobrodiní. Pán Ježíš se s nimi přesto dal do řeči a snažil se jim vysvětlit, že
on nejenom chléb
dává, že on chléb je.
Chléb, jehož požívání dokáže nasytit duši věčným životem.
O tom bychom mohli dlouze a užitečně uvažovat.
My se ale vrátíme
k úvodní myšlence:
Je těžké nalézt Ježíše? A což teprve, přijmout jeho i jeho učení?
Ano, je to těžké.
Především si musím uvědomit, proč vlastně Ježíše hledám.
Já ho nehledám, já už jsem ho našel.
Můj dědeček byl křesťan, můj otec byl křesťan i já jsem křesťan.
Tato odpověď vypadá krásně: věrnost tradici, věrnost rodu. Jenže má povážlivou
chybu: jistý muž takto zdůvodňoval svou víru, až mu vtipný člověk odpověděl:
Tak buďte rád, že váš dědeček nebyl lidožrout.
Zděděná víra je poklad, ale pod jednou podmínkou: že se za ni budu modlit, že ji
budu studovat, že ji budu reprezentovat. Že se zděděná víra stane mým
přesvědčením.
Já Ježíše hledám, protože je dobré, mít takového přítele, když je někdy zle.
Když přijde zlá nemoc, soužení, problémy. Když lidé už nemohou nebo nechtějí
pomoci. Pak je tu ještě naděje v Ježíše.
Zkoušíme to po dobrém. Pane, prosím, pomoz: tys tak dobrý a laskavý.
Zkoušíme to i po horším: Pane, musíš mi pomoci. A když nepomůžeš, už se
nebudu modlit a do kostela nevkročím.
Neodsuzujeme takové prosebníky: zlé utrpení je strašlivá tíha na srdci. Jenomže
Bohu nepředpisujeme, co má udělat, protože známe Ježíšovu prosbu: Buď vůle
tvá, Otče. A nejenom nás ji učil, sám se ji v zahradě modlil, a když se mu
přitížilo, modlil se vroucněji…
Je tedy špatné, když se modlíme za zdraví, za bezpečí, za požehnání našemu
pozemskému životu? Rozhodně ne, pokud nezapomeneme na Ježíšova slova:
Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost…
Já Ježíše hledám tak, jako slepý hledá světlo, chromý oporu, bloudící cestu.
Jako vyprahlý člověk hledá lásku.
Jsi na dobré cestě, bratře, sestro. Jen se o Ježíše opři, slož na něho svou
naději a poznáš, že on kráčí s tebou, že tě vede za ruku, že ti podává pokrm,
abys nezemdlel.
Nezapomeň však, že není tak těžké, na cestu za Ježíšem se vydat, jako na ní
vytrvat.
A teď
už si můžeme odpovědět i na otázku: Proč je těžké jít za Ježíšem?
Protože musíš často kráčet proti světu.
Proti jeho modlám, proti jeho pýše, proti jeho požitkům. Budou tě mít za
blázna, za hlupáka, který naletěl kněžským podvodníkům, za zpátečníka.
Vydržíš to?
Ano, jestliže bude Ježíš tvou silou a jistotou tak, jako kdysi Pavlovi: Vím,
komu věřím, mám jistotu!
Nevydržíš, spolehneš-li sám na sebe.
Za Ježíšem je těžké jít, protože musíš často kráčet proti sobě samému.
V každém z nás je něco křivého, neurovnaného, požívačného, sobeckého.
Jsi křesťan a víš, jak je to nebezpečné, jít životem s takovým nákladem v duši!
Stýkat se s bližními! Trpět! A což, jednou umírat!
Proto nezapomínej na výzvu Jana Křtitele: Připrav Ježíšovi cestu. Srovnej
každou propast zloby ve své duši. Každý pahorek pýchy hleď snížit a každý močál
nelásky a sobectví vysušit. Potom k tobě přijde Pán a ty zakusíš Boží spásu.
Maranatha! Přijď,
Pane Ježíši!
|
