|
Úvaha na 27. neděli v mezidobí
Milí
přátelé,
promluvme si dnes o
Ježíši Kristu. Vyznáváme o něm, že je jediný Syn Boží, Hlava církve, kterou
založil, náš Vykupitel. Toužíme ho poznat, jak je jen možno. Uvažujme tedy, co o
něm soudili apoštolé, jak se na něj dívá dnešní, tak zvaný moderní člověk, a
hlavně, jaký je na Ježíše náš názor.
Apoštolé
žili v důvěrném společenství s Ježíšem. Měli možnost sledovat jeho dokonalý
život na veřejnosti i v soukromí. Slyšeli, že se mohl postavit i nepřátelům:
Kdo z vás mě může obvinit z hříchu? A ticho, jež následovalo, výmluvně svědčilo o jeho svatém
životě. Ani důvěrní přátelé, ani zarytí nepřátelé na něm nenalezli špatnost,
slabost, hřích.
Apoštolé slyšeli Ježíšovo učení o milosrdenství, lásce, spáse. O Otci, který nás
miluje a zve k sobě. Znali i odezvu u posluchačů: Tak nikdo nikdy
nemluvil! Viděli zástupy, jak žasly nad Ježíšovou řečí. Mluvil jak ten, kdo
má moc: Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům
(čili:
v Božím zákoně) --- Já
však pravím vám…(čili:
Já
jsem pánem nad Božím zákonem).
Apoštolé byli svědky Ježíšových činů, konaných nadlidskou mocí a přece tak
samozřejmě. Ježíš sám na ně upozornil: Skutky, které konám ve jménu svého
Otce, o mně vydávají svědectví.
To vše táhlo myslí apoštolů, když se nad tím zamýšleli. Zdálo se to jasné,
jenomže pro žida nepřijatelné. Copak se nemodlili dvakrát denně Šema, slyš?
Tato modlitba přece zní:
Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh,
Hospodin je jediný!
Jedinost Boží byla základem jejich
víry. Nezradí tuto víru, když řeknou Mistru: Ty jsi Syn Boží?
Vyslovil to nakonec
jménem všech Petr: Ty jsi Mesiáš, syn Boha živého.
Co učinil Ježíš?
Pokáral ho za
troufalost, za přehánění, za omyl? Naopak, Ježíš ho pochválil a zdůraznil, že
jeho vyznání je vnuknutím Božím: Na to jsi nepřišel sám, to ti zjevil můj
Otec!
Slíbil Petrovi i
odměnu:
Budeš skálou, na
níž Ježíš zbuduje svou církev.
Dostaneš klíče
k nebeskému království.
----------------------
To je krásné a
povzbudivé. Jenomže teď Ježíš stojí přede mnou a má stejnou otázku:
Za koho mě pokládají tvoji současníci?
Jak odpovím?
Někteří říkají, žes
vůbec nežil.
Že si tě vymysleli. 0A říkají to přesto, že o tvé existenci máme historické
doklady. Křesťanské, židovské i pohanské.
Uvedu aspoň jedno
svědectví, a to z díla Annales římského dějepisce P. C.Tacita,
sepsaného před r. 117:
Aby učinil konec řečem, že dal Řím zapálit sám,
svedl Nero ( C. C. Nero, císařem od r.54)
vinu na ty, které pro jejich zločinnost lidé
nenáviděli a nazývali je křesťany. Původce toho jména Kristus byl za vlády
Tiberiovy od prokurátora Pontia Pilata popraven.
(Vidíme, že Tacitus
křesťany v lásce neměl: tím je jeho svědectví cennější.)
Jiní připouštějí,
žes žil, ale jako moudrý, ušlechtilý člověk. Jen člověk, naprosto ne Bůh.
Je ovšem nemožné vysvětlit, kdybys ses považoval jen za člověka, jak jsi o sobě
mohl prohlásit:
Kdo jí mé tělo a
pije mou krev, má život věčný.
Nebo: Já a Otec
(= Bůh) jsme jedno.
Nebo: Kdo ve mne
věří, bude živ navěky.
Nebo: Já jsem
vzkříšení a život…
Tyto i další výroky
Ježíšovy jasně ukazují: Buď je Bůh, za něhož se považoval a
vydával, nebo je
člověk, ale ne nejmoudřejší, nýbrž nenormální megaloman. A to si přece jen o
Ježíši, o jeho učení, neodváží tvrdit nikdo.
Potom je tady
zástup věřících, kteří s Petrem radostně a uvědoměle vyznávají: Ty jsi
Kristus, Syn Boží.
A nyní to hlavní:
Jak odpovím sám za sebe? Za koho já pokládám Ježíše?
Pane, i já se počítám mezi ty, kteří se klanějí tvému Božství. Věřím, žes Syn
Boží, vyznávám: Pán můj a Bůh můj.
Vím ovšem, že se nyní zeptáš:
Vyznávají to jen tvá ústa, nebo i tvé srdce?
Vyznávají to tvé skutky, tvůj život?
Vyznává to tvá láska k bližním, tvá naděje, statečnost a pokora?
Prosím, Ježíši, pomoz mi, abych na tvé otázky mohl odpovědět:
Snažím se o to, Pane!
|
