|
Úvaha nad evangeliem 3. neděle adventní
Ústřední postavou dnešního evangelia je svatý Jan Křtitel. Jeho otec Zachariáš
byl židovským knězem, matka se jmenovala Alžběta – byla sestřenicí Panny Marie.
Bydleli v městě Judově. Jan byl o půl roku starší než Ježíš. Od mládí zachovával
přísné předpisy náboženské skupiny nazirejců. Nějaký čas pobyl v pusté krajině
na západní straně Mrtvého moře. Ačkoli neučinil žádný zázrak, pověst o jeho
svatosti k němu přilákala veliké davy z Jeruzaléma i okolí. Jan jim ohlašoval
příchod Božího království a Božího soudu, před nímž člověka zachrání jedině
odvrácení od hříchu a křest jako projev vnitřní očisty. Křtil v řece Jordánu,
nejspíše u brodu Batabara. Tam se totiž přepravovaly přes Jordán četné karavany,
tam bylo stále živo. Tam pokřtil i Ježíše.
Dnes má před sebou opět davy lidí. Poučuje a křtí – křtí a poučuje. Nemluví
nadarmo. Dostane se mu největšího ocenění, jaké může kazatel dostat.
Které to je?
To bylo dnes krásné kázání!, říkají občas lidé při odchodu z kostela.
Pane, ten jim to dal!, hodnotívala kázání jedna stařenka, ale sebe mezi
ty kárané hříšníky nikdy nepočítala.
Co máme dělat?,
ptali se lidé Jana. To je správná odpověď na Boží slovo, to znamená pro kazatele
nejvyšší uznání za jeho výkon.
Co mám dělat? Nic. Já
už dělám dost. Snažím se a víc už nemohu, vlastně ani nechci. Vždyť mne si
také nikdo nevšimne, když jsem v tísni.
Co mám dělat? Nic. U
mne všechno běží dobře. Manželství, rodina, děti, mezilidské vztahy,
poctivost, úcta k Bohu a ke stvoření, péče o ubohé – myslím, že je u mne vše v
pořádku. No, všechno asi ne. Ale co s tím mám dělat? Někdy si myslím, kdyby
v nás bylo více živé víry v společného Otce, bylo by mezí námi i více nadšení,
štěstí a síly k překonávání neshod a obtíží… Ale co já s tím?
Co mám dělat? Přistup
k Janu Křtiteli. Nechce od tebe velká slova ani žádné divy. Jen poslouchej:
Lidé se ho ptali: Co tedy máme dělat?
Odpovídal jim: Kdo má dvoje šaty, ať se rozdělí s tím, kdo nemá žádné. A
kdo má něco k jídlu, ať jedná stejně.
Totéž říká nyní vám. Pravda, můžete odpovědět: Neznám nikoho, kdo by neměl co
jíst, nebo do čeho se obléci. Někdy přijde bezdomovec, tož mu něco daruji,
ale jinak?
Ach, přátelé, málo se díváte kolem sebe!
Ještě jste si nikdy nevšimli, že byste měli umět pohladit svého manžela či
manželku a říci: Mám radost, že jsi se mnou. Děkuji ti ze srdce, že se mnou
neseš dobré i zlé! -- Nevšimli jste si, že i duše může hladovět po vlídném
slovu a lásce, ba mrznout?
Ještě jste si nikdy nevšimli, že vaši staří rodiče čekají, až si najdete chvíli
a posedíte s nimi? -- Omlouváte se spoustou práce a starostí. Omlouváte se, že
mají své vrtochy. – Nevšimli jste si, že se i vy jednou dostanete na vedlejší
kolej a že vám pak bude samota těžká? Že i vy budete mít vrtochy? Že stáří bez
lásky je moc, moc smutné?
Jistě jste si už dávno všimli, dědové a babičky, tchánové a tchyně, jak mnoho
můžete konat pro společné dobro rodinného soužití – a jak málo stačí, abyste je
narušili, ba rozbili. Kolik je třeba moudrosti, pokory a modliteb, abyste tam
dovedli plnit své povinnosti a rozumně využívat svých práv. Abyste věděli, kdy
mluvit a kdy mlčet a modlit se. Abyste se tam všichni naučili mít se rádi i přes
chyby, které objevíte na svých nejbližších a oni na vás.
Bratři a sestry, ještě jste si nikdy nevšimli, že je kolem nás mnoho lidí,
jejichž duše mrzne a hladoví? Že je Pán Ježíš připraven, jednou nám říci:
Měl jsem hlad, bylo mi zima – a vy jste se mi v někom z těch nešťastných
snažili pomoci! Nebo nad tím mávnete rukou…?
Mávneme rukou nad svou spásou? |
