|
Úvaha nad evangeliem 29. neděle v mezidobí
Pán Ježíš kráčel v čele apoštolů a směřoval k Jeruzalému. Markovo evangelium nám
říká, že skupinka učedníků šla za ním s těžkým srdcem. Byli zaražení. Není divu,
už po třetí jim mluvil o závěru svého života: odsoudí ho na smrt,
vydají pohanům, ti ho zbičují a zabijí. Špatná vyhlídka nejen pro
něho, ale i pro ně, kteří opustili všechno a šli za ním. Jenže Ježíš ještě
pokračoval: Zabijí ho, ale on za tři dny vstane.
Jakub a Jan usilovně přemýšleli. Proč vstane z mrtvých? To je přece jasné:
aby založil své království, o němž často hovořil. Když však založí království,
je třeba se postarat o dobrá místa blízko něho.
A tak přistoupili k Spasiteli -- byla přítomna i jejich matka Salome.
Začali: Mistře, chceme, abys nám splnil naši prosbu. Teprve, když
se Ježíš zeptal, jaké to jejich přání je, vyjádřili se před celým hloučkem
jasně: Udělej, abychom ve tvé slávě zasedli jeden pro tvé pravici,
druhý po tvé levici. Jak to bylo lidské! Jak by matka neměla starost o
šťastnou budoucnost dětí!
Ježíš využil příležitosti, aby apoštoly poučil. Zeptal se: V Jeruzalémě mě
čeká hrůza a v očích lidí prohra. Budete schopni to unést a
vyrovnat se s tím? Naivně odpověděli: Ano. – Ježíš pokračoval: Mé
utrpení se dotkne i vás, a vy si myslíte, že jste dost silní, abyste je
unesli. Jenže to nestačí, abyste zaujali přední místa v mém království. To je
věc mého Otce, kdo zasedne v čele, tam nebudou mít přednost mocní a silní. Účast
na mé slávě je dar, který může dát, a to zcela svobodně, jenom můj Otec, Bůh.
Ostatní apoštolé se na Jakuba a Jana rozzlobili. Jak by ne, když bratři chtěli
jednat bez nich a proti jejich zájmu.
Ježíš se však chopil i této příležitosti: Znáte pány a krále, jak
uplatňují svou moc a mnohdy dávají poddaným tvrdě pocítit svou velikost. Mezi
vámi však tomu tak být nemá: Kdo chce mezi vámi platit za velkého, měl by se
stát vaším služebníkem. A kdo chce mezi vámi být první, měl by se stát vaším
otrokem.
Apoštolé poslouchali zkroušeně, protože věděli, že o jejich Mistru neplatí
pořekadlo: Jiným káže vodu a sám pije víno. -- Proto se také mohl po nich
rozhlédnout: Já jsem také nepřišel, abyste mi sloužili, nýbrž abych sloužil a
vykoupil mnoho lidí.
Tolik k evangeliu.
Teď nastává otázka:
Co si z tohoto
evangelia uložím do srdce?
V čem je
velikost člověka?
V jedné mé předchozí farnosti chodila do kostela stařenka, jediná z přespolní
vesnice. Neděli co neděli -- horko, déšť, mráz – nic ji neodradilo. Často jsem
s ní rozmlouval, radil, aby se ve zvlášť špatném počasí pomodlila doma.
Nechtěla: Já bydlím až na konci vesnice, a když jdu mezi staveními,
vidím, jak se pohybují záclonky na oknech: Kdyby bába seděla doma, co jí tam
dají? Ale já vím, co od Boha dostávám, a tak se za ty lidi za záclonkami modlím:
Bože, ať najdou cestu k tobě, pak najdou i cestu k sobě.
Potom už byla ubohá, tak jsem jí nabídl, že jí obstarám místo v domově důchodců.
Tady je její odpověď: Šla bych ráda, měla bych klid. Jenže nemohu. U nás se
rozléhají jen nadávky, klení, hádky. Kdybych odešla, kdo by se tam modlil? Někdo
se přece musí doma modlit!
Veliká žena!
Věděla, že ji domácí i sousedé odepsali na poslední místo: Hloupá bába! A
přesto chtěla být služebnicí všech. Pracovat už nemohla, sloužila modlitbou –
posvátným darem v Božích očích.
Na pohřeb jí potom
přišlo devět lidí, nikdo neměl pro hloupou bábu čas. Jsem ale jist, že přišel
Ježíš, políbil ji na bledé rty a řekl: Vejdi do mé slávy, věrná služebnice!
Ty i já máme radostný úkol,
s láskou sloužit třebas z posledního místa lidem, a tím i Bohu.
Kéž nám k tomu Bůh požehná!
Bez jeho požehnání to totiž nedokážeme.
|
