DUCHOVNÍ

SLOVO:

  

33. neděle v mezidobí

    

32. neděle v mezidobí

    

Památka zesnulých

    

30. neděle v mezidobí

    

29. neděle v mezidobí

    

27. neděle v mezidobí

    

25. neděle v mezidobí

    

24. neděle v mezidobí

    

23. neděle v mezidobí

    

22. neděle v mezidobí

    

 

Úvaha nad evangeliem 29. neděle v mezidobí

 

 

Pán Ježíš kráčel v čele apoštolů a směřoval k Jeruzalému. Markovo evangelium nám říká, že skupinka učedníků šla za ním s těžkým srdcem. Byli zaražení. Není divu, už po třetí jim mluvil o závěru svého života: odsoudí ho na smrt, vydají pohanům, ti ho zbičují a zabijí. Špatná vyhlídka nejen pro něho, ale i pro ně, kteří opustili všechno a šli za ním. Jenže Ježíš ještě pokračoval: Zabijí ho, ale on za tři dny vstane.

 

Jakub a Jan usilovně přemýšleli. Proč vstane z mrtvých? To je přece jasné: aby založil své království, o němž často hovořil. Když však založí království, je třeba se postarat o dobrá místa blízko něho.

 

 A tak přistoupili k Spasiteli --  byla přítomna i jejich matka Salome. Začali: Mistře, chceme, abys nám splnil naši prosbu. Teprve, když se Ježíš zeptal, jaké to jejich přání je, vyjádřili se před celým hloučkem jasně: Udělej, abychom ve tvé slávě zasedli jeden pro tvé pravici, druhý po tvé levici. Jak to bylo lidské! Jak by matka neměla starost o šťastnou budoucnost dětí! 

 

Ježíš využil příležitosti, aby apoštoly poučil. Zeptal se: V Jeruzalémě mě čeká hrůza a v očích lidí prohra. Budete schopni to unést a vyrovnat se s tím? Naivně odpověděli: Ano. – Ježíš pokračoval: Mé utrpení se dotkne i vás, a vy si myslíte, že jste dost silní, abyste je unesli. Jenže to nestačí, abyste zaujali přední místa v mém království. To je věc mého Otce, kdo zasedne v čele, tam nebudou mít přednost mocní a silní. Účast na mé slávě je dar, který může dát, a to zcela svobodně, jenom můj Otec, Bůh.

 

Ostatní apoštolé se na Jakuba a Jana rozzlobili. Jak by ne, když bratři chtěli jednat bez nich a proti jejich zájmu.

 

 Ježíš se však chopil i této příležitosti: Znáte pány a krále, jak uplatňují svou moc a mnohdy dávají poddaným tvrdě pocítit svou velikost. Mezi vámi však tomu tak být nemá: Kdo chce mezi vámi platit za velkého, měl by se stát vaším služebníkem. A kdo chce mezi vámi být první, měl by se stát vaším otrokem.

 

Apoštolé poslouchali zkroušeně, protože věděli, že o jejich Mistru neplatí pořekadlo: Jiným káže vodu a sám pije víno. -- Proto se také mohl po nich rozhlédnout: Já jsem také nepřišel, abyste mi sloužili, nýbrž abych sloužil a vykoupil mnoho lidí.

 

Tolik k evangeliu. Teď nastává otázka:

Co si z tohoto evangelia uložím do srdce?

V čem je velikost člověka?

 

V jedné mé předchozí farnosti chodila do kostela stařenka, jediná z přespolní vesnice. Neděli co neděli  -- horko, déšť, mráz – nic ji neodradilo. Často jsem s ní rozmlouval, radil, aby se ve zvlášť špatném počasí pomodlila doma. Nechtěla:  bydlím až na konci vesnice, a když jdu mezi staveními, vidím, jak se pohybují záclonky na oknech: Kdyby bába seděla doma, co jí tam dají? Ale já vím, co od Boha dostávám, a tak se za ty lidi za záclonkami modlím: Bože, ať najdou cestu k tobě, pak najdou i cestu k sobě.

 

Potom už byla ubohá, tak jsem jí nabídl, že jí obstarám místo v domově důchodců. Tady je její odpověď: Šla bych ráda, měla bych klid. Jenže nemohu.  U nás se rozléhají jen nadávky, klení, hádky. Kdybych odešla, kdo by se tam modlil? Někdo se přece musí doma modlit!

 

Veliká žena! Věděla, že ji domácí i sousedé odepsali na poslední místo: Hloupá bába! A přesto chtěla být služebnicí všech. Pracovat už nemohla, sloužila modlitbou – posvátným darem v Božích očích.

 

Na pohřeb jí potom přišlo devět lidí, nikdo neměl pro hloupou bábu čas. Jsem ale jist, že přišel Ježíš, políbil ji na bledé rty a řekl: Vejdi do mé slávy, věrná služebnice!

 

Ty i já máme radostný úkol,

s láskou sloužit třebas z posledního místa lidem, a tím i Bohu.

Kéž nám k tomu Bůh požehná!

Bez jeho požehnání to totiž nedokážeme.

 


 

Design and web by Petr Mizera, © 2008