|
Úvaha nad evangeliem 25. neděle v mezidobí
Dnešní evangelium nás připravuje na nadcházející konec pozemského života
Ježíšova. Blíží se totiž židovské velikonoce, tak osudné pro něho, tak rozhodné
pro naši spásu. Ubírá se Galileou do Jeruzaléma, aby se tam vydal do rukou
hříšníků. Nepřeje si, aby se jeho přítomnost rozkřikla mezi lidmi, chce mít
apoštoly jen pro sebe. I je totiž čeká v Jeruzalémě tvrdá zkouška. Proto je
poučuje: V Jeruzalémě mě čeká smrt, ale ne prohra. Čeká mě tam konečné
vítězství, vzkříšení. Proto i vy: Hlavu vzhůru!
Apoštolé nerozumějí, ale bojí se zeptat. Evangelista prozrazuje ještě jiný důvod
jejich nechápavosti. Když přijdou do Kafarnaa, do domu Petrova, a trochu se tam
občerství, Pán Ježíš se jich zeptá přímo: O čem jste cestou spolu mluvili?
Stydí se a s odpovědí
nepospíchají. Mluvili totiž, možná se proto i hádali, kdo z nich je největší.
Spasitele asi mrzí, že v době, kdy má být ponížen jako zločinec, oni myslí na
své zásluhy, na svou velikost. Ale nepokárá je, naopak využije této situace, aby
jim (a ovšem i nám) vysvětlil, v čem je
pravá velikost člověka.
Prohlásí:
Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech.
Co to znamená, jsem před mnoha léty zažil v jedné nemocnici. Čekal jsem tam na
pana primáře. Objevil se na konci chodby, najednou si však všiml, že tam na
vozíku čeká na převoz stará paní, zřejmě už delší dobu. Zdravotník totiž někam
zmizel. Primář se k babičce sklonil, potom se chopil vozíku a dodnes v duchu
vidím, jak s ní ujížděl chodbou, jak mu vlály cípy bílého pláště.
Možná, že si řeknete: A co na tom je zvláštního. To je přece samozřejmé,
pomáhat. Jenomže v tom to právě je – v té samozřejmosti. Bez velkých gest,
bez vznešených proklamací, bez cvakání fotoaparátů, bez vzdychání „co máme
práce“ – postavit se jakoby na konci řady a s láskou a soucitem vyhlížet ty, kdo
stojí přede mnou: unavení, ubití, nemocní, možná zoufalí… Ne, abych je posuzoval
nebo dokonce odsuzoval. Ne, abych je politoval: Je mi tě líto, běž někam, ať
ti tam pomohou. Vyhlížet je proto, abych jim byl služebníkem. Ne
otrokem, nýbrž služebníkem – v tom je veliký rozdíl.
Potom Ježíš k sobě přivine jedno z dětí, které pobíhají kolem, a dodá:
Kdo kvůli mně přijme jedno z takových dětí, přijímá mne.
A kdo přijímá mne, přijímá i Otce, který mě poslal.
V Ježíšově době nebylo v palestinské společnosti dítě považováno za člověka
v plném významu toho slova. Bylo odkázáno na starostlivost a pomoc druhých lidí,
kterým však z péče o ně neplynul žádný prospěch. Dítě nemělo zákonná práva, jako
je tomu dnes.
Když tedy Ježíš objímá dítě, je to jasná odpověď na otázku apoštolů: Kdo je
největší?
Ten, kdo se ujímá někoho, kdo je možná na spodní příčce společenského
řebříčku (tak jako tehdy bylo dítě),
jako by se Krista samého ujal. Jako by samého Boha přijal, se vší jeho láskou a
požehnáním.
Když byl do obřadů mše svaté zaveden pozdrav pokoje, rychle a radostně se
vžil. Věřící dokonce běhali po kostele, aby se pozdravili a popřáli si pokoj.
Jeden pan farář si všiml, že se během mše svaté účastníci horlivě zdravili, ale
úplně opomíjeli stařenku, která schoulená sedala pod kůrem. Tož se zeptal a
dozvěděl se: Její syn je kriminálník, je ve vězení. Přece se oni,
poctiví křesťané, s ní nebudou špinit… Tak to trvalo delší dobu, až už toho
měl pan farář dost. Odstoupil od oltáře a procházel kostelem. Všichni natahovali
ruce v domnění, že se jde pozdravit s nimi, on si však nikoho nevšímal. Došel
pod kůr, pozdvihl plačící stařenku a políbil ji na obě tváře: Potěš
vás Bůh, babičko! Pak se vrátil k oltáři a ohlásil: Napříště „pozdrav
pokoje“ vynecháme, jistě chápete, proč. Protože to u nás není „Kristův pozdrav
pokoje“.
Zakončeme svou úvahu modlitbou:
Pane Ježíši, ptal ses apoštolů: O čem jste spolu hovořili. Možná, že se
teď chceš zeptat mne: O čem přemýšlíš?
Pane Ježíši, teď prosím:
Dej mi poznat svou božskou dobrotu, moc a slávu,
aby se v mé duši mé já zmenšilo na skutečnou velikost,
a tak aby v ní zůstalo dost místa pro mé bližní –
pro ty nejpotřebnější především.
Abych v nich pokorně a vděčně přijímal tebe.
|
