|
Úvaha nad evangeliem 32. neděle v liturgickém
mezidobí
Stojíme s Ježíšem v nádvoří Jeruzalémského chrámu. Od roku 19 před Kristem v něm
probíhá rozsáhlá oprava, kterou provádí král Herodes. Nedělá to ze zbožnosti,
nýbrž z touhy, aby si tak před Židy vylepšil pošpatnělou reputaci. Práce
pokračují, aniž by byly přerušeny řádné bohoslužby, a budou dokonány teprve
v roce 64 po Kristu. Krátce na to za Židovské války Římané chrám zapálí a zničí.
V nádvoří chrámu stojí třináct kuželovitých dřevěných pokladnic, na každé je
nápis, k čemu se darovaných peněz užije. Ježíš sleduje, jak lidé dávají do
pokladnic své dary. Mnozí dávají mnoho, píše evangelista. Není to vždy ze
zbožnosti a lásky k chrámu, který je příbytkem Hospodinovým. Je tu přece
příležitost, poukázat na svou zbožnost, na své jmění, na své postavení. Pán se
na to dívá, i na směnárníky, kteří tu kšeftují a vyměňují obyčejné peníze za
tyrské šekely, jimiž se platí chrámová daň.
Teď ale přichází branou Nikanorovou stařenka. Ví, že dále do chrámu nesmí, jen
toto oddělení je vyhrazeno ženám. Je však šťastna, že je v domě Hospodinově, a
chce přispět na jeho opravu. Loví v plášti, až najde dva maličké měděné penízky.
Nazývají se pruta, za jeden je možno koupit dva vrabce. Opatrně, chvějící se
rukou je hází do dřevěné pokladnice.
A už k Ježíšovým uším doléhá kritika a posměch: No, ta to vytrhla! Kdyby si
to nechala! Odveďte ji, ať tu nepřekáží těm, kdo nesou opravdový dar!
Nebyl by to Ježíš, kdyby se hned neozval: Dáváte mnoho, ano, jenže máte
tolik, že svůj dar ani nepocítíte. Ta stařenka dala málo, ano, ale dala všechno,
co měla. Možná si nebude moci večer ani koupit chleba. Takže dala ze všech vás
nejvíce.
Nevíme, jak si to vzali k srdci sebejistí farizeové či nadřazení saduceové. Moc
asi ne, spíše začali znovu proti Nazaretskému pletichařit.
Teď však říká Ježíš každému z nás: Ta žena dala nejvíce ze všech. Dala vše,
co měla!
Co dáváš Bohu ty? Dáváš vše, co máš?
Chce se mi odpovědět:Týden má 168 hodin a já ti, Pane, dávám jednu z nich
účastí na nedělní mši svaté. To není právě mnoho…
Slyším Ježíše: Jsem rád, že spolu pravidelně zasedáme v neděli u mého stolu.
Děkuji ti za námahu a oběti, které jsou s tvou účastí spojené, i za dobrý
příklad ostatním. Ale ty mi dáváš víc, než tu nedělní pobožnost. I když ta je
vrcholem duchovního života.
Třeba takto:
V roce 1815 se narodil v rodině chudých rodičů ve vesnici blízko Turina Jan
Bosco (Bosko). Když se stal knězem,
věnoval se opuštěným dětem a dělnické mládeži v Turíně.
Ze skrovných začátků vyrostlo salesiánské dílo, jež působí mezi mládeží
na celém světě.
Jednou hrál světec se svými chlapci kopanou. Vtom hru přerušil a otázal se:
Chlapci, co byste dělali, kdybyste věděli, že za hodinu umřete? Odpovědi se
jen hrnuly: Já bych šel ke zpovědi… Já bych vrátil vypůjčenou knížku… Já bych
se hleděl smířit s kamarádem… Pak se někdo zeptal kněze: A co bys dělal
ty, otče? Bosco se usmál:
Klidně bych hrál kopanou do konce. I tu hru jsem zasvětil Bohu.
To je odpověď na otázku: Dávám Bohu vše, co mám?
Ano, jestliže
celý život zasvětím Bohu.
Jak?
Budu žít s vědomím: Bůh mě vidí. Ať se modlím, pracuji nebo odpočívám. Ať
jsem sám nebo ve společnosti. Ať jsem zdráv nebo nemocen, Bůh mě vidí. Není to
ale pohled špicla, který s rozkoší vyhledává mé poklesky, aby mě potrestal. Jsou
to oči milujícího otce. Důvěřuje mi, že chci kráčet poctivou cestou, žehná mi,
abych unesl svůj kříž. A když stojím nad propastí, dívá se na mne, aby mě
zabezpečil svými přikázáními a držel mě za ruku svou láskou.
Nezapomenu: Bůh mě vidí. Vidí až na dno mé duše.
Budu žít s vědomím: Bůh mě potřebuje. Potřebuje, abych ho nasytil, když
hladoví, napojil, když žízní. Abych ho navštívil, oblékl, potěšil. Jak často Bůh
pláče, trpí, třese se zimou ve světě, kde ubývá lásky, soucitu, ochoty k pomoci!
Nechám to tak? Nebo dokonce řeknu: Já stejně nic nezmůžu…
Nezapomenu: Bůh mě potřebuje. Každý den, každou hodinu mě potřebuje
Budu žít s vědomím: Bůh mi pomáhá. Proč se bojíte, řekl Ježíš
apoštolům v loďce na rozbouřeném jezeru. Vy mi nevěříte? Potom
vstal – a vichřice odletěla, vlny ulehly, zavládlo ticho a bezpečí.
Nezapomenu: Budu se starat o svou víru, aby byla pevná jako lano, které mě
zachytí, když v mém okolí, ba i v mém srdci bude zuřit bouře.
Ta stařenka dala všechno, co měla.
Já také dávám Bohu všechno? Nebo spíše čekám, že on obdaruje mne?
|
