DUCHOVNÍ

SLOVO:

  

33. neděle v mezidobí

    

32. neděle v mezidobí

    

Památka zesnulých

    

30. neděle v mezidobí

    

29. neděle v mezidobí

    

27. neděle v mezidobí

    

25. neděle v mezidobí

    

24. neděle v mezidobí

    

23. neděle v mezidobí

    

22. neděle v mezidobí

    

 

Úvaha nad evangeliem 32. neděle v liturgickém mezidobí

 

Stojíme s Ježíšem v nádvoří Jeruzalémského chrámu. Od roku 19 před Kristem v něm probíhá rozsáhlá oprava, kterou provádí král Herodes. Nedělá to ze zbožnosti, nýbrž z touhy, aby si tak před Židy vylepšil pošpatnělou reputaci.  Práce pokračují, aniž by byly přerušeny řádné bohoslužby, a budou dokonány teprve v roce 64 po Kristu. Krátce na to za Židovské války Římané chrám zapálí a zničí.

 

V nádvoří chrámu stojí třináct kuželovitých dřevěných pokladnic, na každé je nápis, k čemu se darovaných peněz užije. Ježíš sleduje, jak lidé dávají do pokladnic své dary. Mnozí dávají mnoho, píše evangelista. Není to vždy ze zbožnosti a lásky k chrámu, který je příbytkem Hospodinovým. Je tu přece příležitost, poukázat na svou zbožnost, na své jmění, na své postavení. Pán se na to dívá, i na směnárníky, kteří tu kšeftují a vyměňují obyčejné peníze za tyrské šekely, jimiž se platí chrámová daň.

 

Teď ale přichází branou Nikanorovou stařenka. Ví, že dále do chrámu nesmí, jen toto oddělení je vyhrazeno ženám. Je však šťastna, že je v domě Hospodinově, a chce přispět na jeho opravu. Loví v plášti, až najde dva maličké měděné penízky. Nazývají se pruta, za jeden je možno koupit dva vrabce. Opatrně, chvějící se rukou je hází do dřevěné pokladnice.

A už k Ježíšovým uším doléhá kritika a posměch: No, ta to vytrhla! Kdyby si to nechala!  Odveďte ji, ať tu nepřekáží těm, kdo nesou opravdový dar!

Nebyl by to Ježíš, kdyby se hned neozval:  Dáváte mnoho, ano, jenže máte tolik, že svůj dar ani nepocítíte. Ta stařenka dala málo, ano, ale dala všechno, co měla. Možná si nebude moci večer ani koupit chleba. Takže dala ze všech vás nejvíce.

 

Nevíme, jak si to vzali k srdci sebejistí farizeové či nadřazení saduceové. Moc asi ne, spíše začali znovu proti Nazaretskému pletichařit.

 

Teď však říká Ježíš každému z nás: Ta žena dala nejvíce ze všech. Dala vše, co měla!

Co dáváš Bohu ty? Dáváš vše, co máš?

 

Chce se mi odpovědět:Týden má 168 hodin a já ti, Pane, dávám jednu z nich účastí na nedělní mši svaté. To není právě mnoho…

Slyším Ježíše: Jsem rád, že spolu pravidelně zasedáme v neděli u mého stolu. Děkuji ti za námahu a oběti, které jsou s tvou účastí spojené, i za dobrý příklad ostatním. Ale ty mi dáváš víc, než tu nedělní pobožnost. I když ta je vrcholem duchovního života.

 

Třeba takto:

 

 V roce 1815 se narodil v rodině chudých rodičů ve vesnici blízko Turina Jan Bosco (Bosko). Když se stal knězem, věnoval se opuštěným dětem a dělnické mládeži v Turíně. Ze skrovných začátků vyrostlo salesiánské dílo, jež působí mezi mládeží na celém světě.

Jednou hrál světec se svými chlapci kopanou. Vtom hru přerušil a otázal se: Chlapci, co byste dělali, kdybyste věděli, že za hodinu umřete? Odpovědi se jen hrnuly: Já bych šel ke zpovědi… Já bych vrátil vypůjčenou knížku… Já bych se hleděl smířit s kamarádem… Pak se někdo zeptal kněze: A co bys dělal ty, otče? Bosco se usmál:

Klidně bych hrál kopanou do konce. I tu hru jsem zasvětil Bohu.

 

To je odpověď na otázku: Dávám Bohu vše, co mám?

Ano, jestliže celý život zasvětím Bohu.

 

 Jak?

 

Budu žít s vědomím: Bůh mě vidí. Ať se modlím, pracuji nebo odpočívám. Ať jsem sám nebo ve společnosti. Ať jsem zdráv nebo nemocen, Bůh mě vidí. Není to ale pohled špicla, který s rozkoší vyhledává mé poklesky, aby mě potrestal. Jsou to oči milujícího otce. Důvěřuje mi, že chci kráčet poctivou cestou, žehná mi, abych unesl svůj kříž. A když stojím nad propastí, dívá se na mne, aby mě zabezpečil svými přikázáními a držel mě za ruku svou láskou.

Nezapomenu: Bůh mě vidí. Vidí až na dno mé duše.

 

Budu žít s vědomím: Bůh mě potřebuje. Potřebuje, abych ho nasytil, když hladoví, napojil, když žízní. Abych ho navštívil, oblékl, potěšil. Jak často Bůh pláče, trpí, třese se zimou ve světě, kde ubývá lásky, soucitu, ochoty k pomoci! Nechám to tak?  Nebo dokonce řeknu: Já stejně nic nezmůžu…

Nezapomenu: Bůh mě potřebuje. Každý den, každou hodinu mě potřebuje

 

Budu žít s vědomím: Bůh mi pomáhá.  Proč se bojíte, řekl Ježíš apoštolům v loďce na rozbouřeném jezeru. Vy mi nevěříte? Potom vstal – a vichřice odletěla, vlny ulehly, zavládlo ticho a bezpečí.

Nezapomenu: Budu se starat o svou víru, aby byla pevná jako lano, které mě zachytí, když v mém okolí, ba i v mém srdci bude zuřit bouře.

 

Ta stařenka dala všechno, co měla.

Já také dávám Bohu všechno? Nebo spíše čekám, že on obdaruje mne?

 

Design and web by Petr Mizera, © 2008