|
Úvaha před svátky zesnulých
Po celý rok vzpomínáme na své zemřelé s vděčností a láskou. První dva
listopadové dny jsou však jejich svátkem, proto jsme se shromáždili kolem
oltáře.
Zasedli jsme k Ježíšovu stolu, abychom vyslechli jeho slovo o věčném
životě. Bůh jej dopřává těm, kdo svůj pozemský život prozářili světlem víry a
proteplili skutky křesťanské lásky.
Zasedli jsme k Ježíšovu stolu, abychom s něj přijali jeho pokrm. Dává
život věčný těm, kdo jej požívají s pokorou a zodpovědností.
Zasedli jsme k Ježíšovu stolu a věříme, že naši zesnulí jsou zde s námi.
Vždyť před Bohem tělesná smrt nic neznamená. Může člověka vyrvat z našeho
středu, nemůže ho však vyrvat z našeho srdce, natož pak z Ježíšova srdce, plného
milosrdenství a slitování.
A tak na své zesnulé vzpomínáme.
Možná, že odešli na věčnost tak rychle, že jsme jim tehdy nestačili ani
poděkovat. Teď je čas, učinit tak -- a učinit tak po křesťansku: Pán
Bůh vám odplať
Možná, že se nám do vzpomínek na ně mísí hořkost pro něco, co se kdysi mezi námi
stalo nedobrého a co dosud pálí v duši.
Teď je čas, vzpomenout na Otče náš: Odpusť nám, jako i my odpouštíme.
Možná, že nás světské starosti i radosti pohlcují natolik, že na své zesnulé, ba
ani na vlastní smrt nevzpomeneme.
Teď je čas, připomenout si moudrou radu: Ať děláš cokoli, dělej to s rozvahou
a pamatuj na konec!
Postůjme nyní v duchu nad hroby svých příbuzných, přátel a známých.
Postůjme nad hroby svých kněží, učitelů a dobrodinců.
Postůjme nad hroby těch, které zabila válka, teror a neštěstí.
Postůjme nad hroby těch, za něž se už nikdo nemodlí.
Odpočinutí věčné dej jim, Pane,
a věčné světlo ať jim svítí!
|
