|
Rozjímání nad evangeliem 22. neděle v mezidobí
Milí přátelé,
dnešní úryvek evangelia je plný neklidu. Ježíš se hádá s farizeji. Byli to
náboženští horlivci, kteří úzkostlivě zachovávali předpisy mojžíšského zákona,
ano, ještě si je mnoha vlastními příkazy a zákazy znesnadňovali. Chybou bylo, že
jim velice záleželo na tom, aby lidé viděli jejich zbožnost a chválili je. Tomu
často věnovali více péče než zbožnosti samé. Ježíš jim vyčítal přetvářku a často
je napomínal. Stali se jeho úhlavními nepřáteli a měli hlavní vinu na jeho
ukřižování.
V dnešním evangeliu vyčítali Ježíšovi, že se svými učedníky nezachovává předpisy
před jídlem. Sami totiž před jídlem omývali hrnce, nádoby, číše -- ale ne
z hygienických důvodů. Možná, že se báli, aby v nich nezůstal zbyteček jídla,
jež Židé nesměli požívat, proto je pečlivě drhli, jako by to byl Boží příkaz.
Názor Ježíšův známe: To, co hlásají, jsou jen lidské výmysly: Člověka před Bohem
neposkvrní, když se napije z neumyté nádoby, čili to, co úst vchází, ale
poskvrňuje to, co z nitra vychází. A Ježíš hned rozvedl, co to je:
Z nitra totiž, ze srdce lidí, vycházejí špatné myšlenky, smilství, krádeže,
vraždy, cizoložství, lakota, zloba, lest, prostopášnost, závist, urážky, pýcha,
opovážlivost. Všechno to zlé vychází z nitra a člověka poskvrňuje.
Teď nás možná napadne: Proč se o tom mluví? Dnes už z rituálních důvodů
nádoby neumýváme, problém tu tedy není. Ve skutečnosti tu však
problém je – a zásadní. Nejedná se totiž o nic menšího, než o to,
co je to vlastně
pravá zbožnost.
Každý z nás přece také zachovává určité náboženské zvyklosti: znamenáme se
křížem, na krku máme mariánskou medailku, na stěně kříž, možná na polici
mariánskou sošku, kropíme se svěcenou vodou. A tak dále… Je to důležité?
Ano, je to znamení, že chceme být zbožní, že chceme být
křesťany.
Ale to hlavní to není. Co je tedy hlavní? Kde je pravá zbožnost?
V obecné škole nám pan farář vyprávěl pohádku, která mi utkvěla v paměti.
Okolo Veselí byla tehdy pole plná zelných hlávek. Lidé se těšili na dobrou
úrodu, jenže ptáci nelenili a vydatně se přiživovali. A tak jeden sedlák
postavil doprostřed svého pole strašáka. Dva svázané klacky, na ně navlečený
dlouhý zimník, hlavu z řepy. A fungovalo to, ptáci se báli, strašák byl na
vrcholu důležitosti. Jenže potom pole sklidili a strašáka tam zapomněli. Bylo to
směšné -- hlídal prázdné pole. Nejsem k ničemu, naříkal.
To už začaly podzimní fujavice, popadával sníh. Pole bylo opuštěné, prázdné. Ne
docela! Pojednou přihopsal k strašáku maličký ptáček, celý zoufalý. Nebylo divu,
v létě si poranil křidélko a teď nemohl odletět s kamarády za sluncem a
potravou. Je se mnou konec, zmrznu!, hlásil strašákovi. Proč? Mám
kabát vycpaný senem, tam ti bude dobře. Ptáček se vyhříval na strašákově
hrudi, ale co to bylo platné. Hlad se ozýval stále mocněji a všude kolem mrazivý
dech zimy. A tak mu dobrák strašák nabídl za potravu postupně svůj nos z mohutné
mrkve, zuby z kuliček hrachu, oči z ořechů. Ptáček se moc a moc zdráhal, ale
hlad byl mocnější. Nakonec došlo na samu strašákovu hlavu z řepy. Strašák ho sám
nutil: Klobej, ta ti vydrží až do jara…
Jarní vichřice táhla krajem, sníh mizel – ze strašáka nezbylo nic. Jen dva
klacky jako kříž, na nich roztrhaný kabát. Ale ptáček přežil, křidélko se mu
uzdravilo a s radostným jásotem vzlétl k jarnímu slunci.
To je poučná pohádka! Vypravuje o smyslu života, o jeho ceně. O pravé zbožnosti.
Copak Ježíš
nevisel na kříži jako strašák?
Věnec chrastí na hlavě, rty rozpukané horečkou a rozkousané bolestí, svaly
ztuhlé křečí. Zbytečný, opuštěný prorok. Kolem něho bouře nenávisti: Ať
sestoupí s kříže!
Vidíte, nemůže si pomoci! Pryč s ním! A sliny a kamení…
Co na to Ježíš? Z toho zbytečku života, který ještě sídlí v jeho těle, z toho
moře bolesti, jež zaplavuje jeho duši, dává Ježíš vše, co ještě má: Otče,
odpusť jim! Pro sebe nechce nic, tím je jeho oběť tolik ohromující. Ve
chvíli, kdy už nic neměl, kdy mu už nic nezbývalo, dal vše těm, kteří o to
ani nestáli. Odpuštění, naději, spásu.
Hle, co je pravá zbožnost.
Pravá
zbožnost je víra v Boha, prověřená obětavostí pro bližní, pro potřebné.
Ve druhém mešním čtení nám o tom vlastně již mluvil svatý Jakub:
Zbožnost ryzí a bezvadná před
Bohem, naším Otcem, je toto:
Ujímat se vdov a sirotků v jejich
tísni (čili: umět se pro bližního
obětovat)
a uchovat se neposkvrněným od
tohoto světa (čili: jít cestou víry,
cestou Božího zákona).
Pokud se o to budeme snažit, je to důkaz, že jsme
zbožní, že jsme křesťany.
Prosme za takovou zbožnost:
Pane, dej, ať z našich obětí vyvstane nad naší farností veliký kříž.
Ne ohoblovaný, ozdobený, nebo dokonce zlatý. Ten by totiž lehce k sobě lákal
lidi, kteří si myslí, že je docela snadné, sloužit Bohu i mamonu.
Takovému honosnému kříži by chudí, nemocní, ubití životem moc nevěřili.
A tak, Pane, tím křížem nad naší farností ať jsou takové dva svázané klacky,
pomazané slzami a krví. Klacky, které nevyvrátí žádná vichřice světa.
NA NICHŽ NALEZNOU SPOČINUTÍ UNAVENÁ, OBTÍŽENÁ
SRDCE.
|
