DUCHOVNÍ

SLOVO:

  

33. neděle v mezidobí

    

32. neděle v mezidobí

    

Památka zesnulých

    

30. neděle v mezidobí

    

29. neděle v mezidobí

    

27. neděle v mezidobí

    

25. neděle v mezidobí

    

24. neděle v mezidobí

    

23. neděle v mezidobí

    

22. neděle v mezidobí

    

 

Rozjímání nad evangeliem 22. neděle v mezidobí

 

Milí přátelé,

 

dnešní úryvek evangelia je plný neklidu. Ježíš se hádá s farizeji. Byli to náboženští horlivci, kteří úzkostlivě zachovávali předpisy mojžíšského zákona, ano, ještě si je mnoha vlastními příkazy a zákazy znesnadňovali. Chybou bylo, že jim velice záleželo na tom, aby lidé viděli jejich zbožnost a chválili je. Tomu často věnovali více péče než zbožnosti samé. Ježíš jim vyčítal přetvářku a často je napomínal. Stali se jeho úhlavními nepřáteli a měli hlavní vinu na jeho ukřižování.

 

V dnešním evangeliu vyčítali Ježíšovi, že se svými učedníky nezachovává předpisy před jídlem. Sami totiž před jídlem omývali hrnce, nádoby, číše -- ale ne z hygienických důvodů. Možná, že se báli, aby v nich nezůstal zbyteček jídla, jež Židé nesměli požívat, proto je pečlivě drhli, jako by to byl Boží příkaz. Názor Ježíšův známe: To, co hlásají, jsou jen lidské výmysly: Člověka před Bohem neposkvrní, když se napije z neumyté nádoby, čili to, co úst vchází, ale poskvrňuje to, co z nitra vychází. A Ježíš hned rozvedl, co to je: Z nitra totiž, ze srdce lidí, vycházejí špatné myšlenky, smilství, krádeže, vraždy, cizoložství, lakota, zloba, lest, prostopášnost, závist, urážky, pýcha, opovážlivost. Všechno to zlé vychází z nitra a člověka poskvrňuje.

 

Teď nás možná napadne: Proč se o tom mluví? Dnes už z rituálních důvodů nádoby neumýváme, problém tu tedy není. Ve skutečnosti tu však problém je – a zásadní. Nejedná se totiž o nic menšího, než o to,

co je to vlastně pravá zbožnost.

 

Každý z nás přece také zachovává určité náboženské zvyklosti: znamenáme se křížem, na krku máme mariánskou medailku, na stěně kříž, možná na polici mariánskou sošku, kropíme se svěcenou vodou. A tak dále… Je to důležité?

 

Ano, je to znamení, že chceme být zbožní, že chceme být křesťany.

 

 Ale to hlavní to není.  Co je tedy hlavní? Kde je pravá zbožnost?

 

V obecné škole nám pan farář vyprávěl pohádku, která mi utkvěla v paměti. Okolo Veselí byla tehdy pole plná zelných hlávek. Lidé se těšili na dobrou úrodu, jenže ptáci nelenili a vydatně se přiživovali. A tak jeden sedlák postavil doprostřed svého pole strašáka. Dva svázané klacky, na ně navlečený dlouhý zimník, hlavu z řepy. A fungovalo to, ptáci se báli, strašák byl na vrcholu důležitosti. Jenže potom pole sklidili a strašáka tam zapomněli. Bylo to směšné -- hlídal prázdné pole. Nejsem k ničemu, naříkal.

To už začaly podzimní fujavice, popadával sníh. Pole bylo opuštěné, prázdné. Ne docela! Pojednou přihopsal k strašáku maličký ptáček, celý zoufalý. Nebylo divu, v létě si poranil křidélko a teď nemohl odletět s kamarády za sluncem a potravou. Je se mnou konec, zmrznu!, hlásil strašákovi. Proč? Mám kabát vycpaný senem, tam ti bude dobře. Ptáček se vyhříval na strašákově hrudi, ale co to bylo platné. Hlad se ozýval stále mocněji a všude kolem mrazivý dech zimy. A tak mu dobrák strašák nabídl za potravu postupně svůj nos z mohutné mrkve, zuby z kuliček hrachu, oči z ořechů. Ptáček se moc a moc zdráhal, ale hlad byl mocnější. Nakonec došlo na samu strašákovu hlavu z řepy. Strašák ho sám nutil: Klobej, ta ti vydrží až do jara…

Jarní vichřice táhla krajem, sníh mizel – ze strašáka nezbylo nic. Jen dva klacky jako kříž, na nich roztrhaný kabát. Ale ptáček přežil, křidélko se mu uzdravilo a s radostným jásotem vzlétl k jarnímu slunci.

 

To je poučná pohádka! Vypravuje o smyslu života, o jeho ceně. O pravé zbožnosti.

 

Copak Ježíš nevisel na kříži jako strašák?

 

Věnec chrastí na hlavě, rty rozpukané horečkou a rozkousané bolestí, svaly ztuhlé křečí. Zbytečný, opuštěný prorok. Kolem něho bouře nenávisti: Ať sestoupí s kříže!
 Vidíte, nemůže si pomoci!  Pryč s ním!  A sliny a kamení…

Co na to Ježíš? Z toho zbytečku života, který ještě sídlí v jeho těle, z toho moře bolesti, jež zaplavuje jeho duši, dává Ježíš vše, co ještě má: Otče, odpusť jim! Pro sebe nechce nic, tím je jeho oběť tolik ohromující. Ve chvíli, kdy už nic neměl, kdy mu už nic nezbývalo, dal vše těm, kteří o to ani nestáli. Odpuštění, naději, spásu.

 

Hle, co je pravá zbožnost.

 

Pravá zbožnost je víra v Boha, prověřená obětavostí pro bližní, pro potřebné.

 

 Ve druhém mešním čtení nám o tom vlastně již mluvil svatý Jakub:

Zbožnost ryzí a bezvadná před Bohem, naším Otcem, je toto:

Ujímat se vdov a sirotků v jejich tísni (čili: umět se pro bližního obětovat)

 a uchovat se neposkvrněným od tohoto světa (čili: jít cestou víry, cestou Božího zákona).

 

Pokud se o to budeme snažit, je to důkaz, že  jsme  zbožní, že jsme křesťany.

 

Prosme  za  takovou zbožnost:

 

Pane, dej, ať z našich obětí vyvstane nad naší farností veliký kříž.

 Ne ohoblovaný, ozdobený, nebo dokonce zlatý. Ten by totiž lehce k sobě lákal lidi, kteří si myslí, že je docela snadné, sloužit Bohu i mamonu.

 Takovému honosnému kříži by chudí, nemocní, ubití životem moc nevěřili.

A tak, Pane, tím křížem nad naší farností ať jsou takové dva svázané klacky, pomazané slzami a krví. Klacky, které nevyvrátí žádná vichřice světa.

NA NICHŽ NALEZNOU SPOČINUTÍ UNAVENÁ, OBTÍŽENÁ SRDCE.

 

Design and web by Petr Mizera, © 2008