DUCHOVNÍ

SLOVO:

  

25. neděle v mezidobí

    

24. neděle v mezidobí

    

23. neděle v mezidobí

    

22. neděle v mezidobí

    

18. neděle v mezidobí

    

17. neděle v mezidobí

    

16. neděle v mezidobí

    

15. neděle v mezidobí

    

Příprava na diecézní pouť 4

    

Příprava na diecézní pouť 3

    

Příprava na diecézní pouť 2

    

Příprava na diecézní pouť 1

    

 

Rozjímání nad evangeliem 17. neděle v mezidobí

 

Dnešní evangelium mluví o nasycení zástupu. Apoštol Jan nám chce tímto příběhem sdělit:

 Ježíš rozdává chléb  - a má ho dostatek pro všechny lidi, i pro tebe.

 

My jsme si právě pro tento chléb přišli, pro Boží slovo, pro svaté přijímání. Co od něj očekáváme? Stojí za to námaha s tím spojená? Co nám o tom chlebě říká víra?

 

 Boží slovo je světlem na naší životní cestě  

 Ukazuje nám, že život je veliký dar, že má smysl.  I život těžký, lidsky řečeno ztracený, i život přervaný nemocí, neštěstím, lidskou zlobou.

Boží slovo vypovídá, jak je to zlé, když člověk život pokálí, ba zahodí.

 A naopak, mluví o odměně, kterou Bůh slibuje všem, kteří s jeho pomocí nezabloudili do špatnosti, nebo z ní nalezli cestu ven.

 

Svaté přijímání je to nejúžasnější, co můžeme na zemi zažít. Vždyť přichází sám Pán.

Posvěcuje naši duši, aby v ní Bůh viděl svůj obraz,

Zahřívá naše srdce, aby nezmrzlo v závějích, které někdy -- ba možná, že často -- zavalí naše lidské jistoty.

Opravňuje nás k naději, že se na nás naplní Ježíšovo zaslíbení: Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný, a já ho vzkřísím v poslední den.

 

Jak tedy prožít mši svatou, aby nás to uspokojilo, ano, aby se naše účast líbila i Bohu?

 

Každá věc, má-li se vydařit, potřebuje přípravu, i prožití mše svaté. Co doporučuje církev?

 

Cestou do kostela se nerozptylujeme. Jistě můžeme pozdravit známé a prohodit několik slov, ale není dobré, pouštět se do složitých hovorů.  Zcela určitě by se nám vracely na mysl právě při mši a pokazily naši usebranost.

 

Vstupujeme do kostela a věnujeme pozornost obřadu pokropení svěcenou vodou.

 Žehnáme se jí uvědoměle, vždyť je to vlastně krásná modlitba. Touží po obmytí duše, zaznívá z ní něco z celníkova vyznání: Bože, bud milostiv mně, hříšníkovi.

 

Procházíme mezi lavicemi na své místo.

Cestou míjíme známé. Nepodáváme jim však ruku – tomu je vyhrazen čas při pozdravení pokoje před svatým přijímáním -- a nezačínáme s nimi hovor.  Nerušíme ticho, nutné k přípravě.

 

Skutečnost, že máme v kostele své místo, je významná. V městských chrámech bývaly dokonce na lavicích mosazné tabulky se jménem rodu, jehož členové tam sedávali. Máme v kostele své místo, máme je v církvi, máme je u Boha. Právem jsme na to hrdí. Nejsme duchovní bezdomovci. Je to pro nás čest i závazek.

 

Čím vyplníme čas přede mší svatou?

Probíráme uplynulý týden a přemýšlíme, zač je třeba Bohu děkovat a zač odprosit.

Nebo vyhledáme píseň, která se bude zpívat, pročítáme ji a najdeme v ní místa, která potom při mši předložíme Bohu jako vlastní prosbu.

Nebo vzpomínáme, komu jsme dlužni modlitbu a vzpomínku ve mši.

Nebo se mlčky díváme na svatostánek jako sedlák, o němž vypravuje svatý farář z Arsu. Celé hodiny klečel tento muž bez pohnutí před svatostánkem, až se zdálo, že usnul. Krásné bylo jeho vysvětlení: Já se dívám na něho – on se dívá na mne.

Nebo se zamyslíme nad svým chováním při mši: na příklad, proč při ní stojíme a jindy sedíme. I to má totiž svůj význam, i to máme činit s pochopením.

 

Stání je projevem úcty k Bohu. Stojíme před ním a hlásáme tak jeho slávu, jako ji hlásá celý vesmír, celé stvoření.

Je krásný pohled na mladé a statné, kteří by mohli spoléhat na sebe, a přece stojí, aby se  představili  Bohu.

Ještě krásnější je pohled na ty, kdo už stojí s obtíží. Přešlapují a opírají se o lavici. Jako by říkali: Pane, už ti mohu nabídnout málo, ale nejsou to odpadky. Dávám ti vše, co ještě mám.

 

Sezení je projevem vlastní důstojnosti. Sedíme před Bohem jako jeho děti, které k sobě pozval, takže mohou s radostí přijít. A s pohnutím slyšíme v duchu slova Písma svatého: Což nevíte, že jste Boží chrám a že ve vás bydlí Boží duch? To je ten důvod, proč smíme před Bohem sedět. Po křtu je v nás něco božského. Něco, co může lidská zloba pošpinit, pošlapat, ale rozhodně to nemůže zničit.

 

Dnes skončíme. Kéž by vám tyto rady byly užitečné, děkuji za pozornost. Ještě poprosíme, ať nám Bůh pomáhá s dobrou přípravou na mši. Abychom se z ní vždy vraceli plni světla a síly a vydávali životem dobré svědectví své víře.

 

Pane, dávej mi stále svůj chléb.

 A nezasloužím-li si celý krajíc,

 sáhni ve své lásce do jednoho z košů a podej mi zbylý drobek.

Pak uzdravena bude duše má.

 

 

Design and web by Petr Mizera, © 2008