|
Rozjímání nad evangeliem 17. neděle v mezidobí
Dnešní evangelium mluví o nasycení zástupu. Apoštol Jan nám chce tímto příběhem
sdělit:
Ježíš rozdává
chléb - a má ho dostatek pro všechny lidi, i pro tebe.
My jsme si právě pro
tento chléb přišli, pro Boží slovo, pro svaté přijímání. Co od něj očekáváme?
Stojí za to námaha s tím spojená? Co nám o tom chlebě říká víra?
Boží slovo
je světlem na naší životní cestě
Ukazuje nám, že život je veliký dar, že má smysl. I život těžký, lidsky
řečeno ztracený, i život přervaný nemocí, neštěstím, lidskou zlobou.
Boží slovo vypovídá, jak je to zlé, když člověk život pokálí, ba zahodí.
A naopak, mluví o odměně, kterou Bůh slibuje všem, kteří s jeho pomocí
nezabloudili do špatnosti, nebo z ní nalezli cestu ven.
Svaté přijímání
je to nejúžasnější, co můžeme na zemi zažít. Vždyť přichází sám Pán.
Posvěcuje naši duši, aby v ní Bůh viděl svůj obraz,
Zahřívá naše srdce, aby nezmrzlo v závějích, které někdy -- ba možná, že
často -- zavalí naše lidské jistoty.
Opravňuje nás k naději, že se na nás naplní Ježíšovo zaslíbení: Kdo jí mé
tělo a pije mou krev, má život věčný, a já ho vzkřísím v poslední
den.
Jak tedy prožít mši
svatou, aby nás to uspokojilo, ano, aby se naše účast líbila i Bohu?
Každá věc, má-li se vydařit, potřebuje
přípravu,
i prožití mše svaté. Co doporučuje církev?
Cestou do kostela
se nerozptylujeme. Jistě můžeme pozdravit známé a prohodit několik slov, ale
není dobré, pouštět se do složitých hovorů. Zcela určitě by se nám vracely na
mysl právě při mši a pokazily naši usebranost.
Vstupujeme do kostela a
věnujeme pozornost obřadu pokropení svěcenou vodou.
Žehnáme se jí uvědoměle, vždyť je to vlastně krásná modlitba. Touží po obmytí
duše, zaznívá z ní něco z celníkova vyznání: Bože, bud milostiv mně,
hříšníkovi.
Procházíme mezi
lavicemi na své místo.
Cestou míjíme známé. Nepodáváme jim však ruku – tomu je vyhrazen čas při
pozdravení pokoje před svatým přijímáním -- a nezačínáme s nimi hovor. Nerušíme
ticho, nutné k přípravě.
Skutečnost, že
máme v kostele své místo,
je významná. V městských chrámech bývaly dokonce na lavicích mosazné tabulky
se jménem rodu, jehož členové tam sedávali. Máme v kostele své místo, máme je
v církvi, máme je u Boha. Právem jsme na to hrdí. Nejsme duchovní bezdomovci. Je
to pro nás čest i závazek.
Čím vyplníme čas přede
mší svatou?
Probíráme uplynulý týden a přemýšlíme, zač je třeba Bohu děkovat a zač
odprosit.
Nebo vyhledáme píseň, která se bude zpívat, pročítáme ji a najdeme
v ní místa, která potom při mši předložíme Bohu jako vlastní prosbu.
Nebo vzpomínáme, komu jsme dlužni modlitbu a vzpomínku ve mši.
Nebo se mlčky díváme na svatostánek jako sedlák, o němž vypravuje
svatý farář z Arsu. Celé hodiny klečel tento muž bez pohnutí před
svatostánkem, až se zdálo, že usnul. Krásné bylo jeho vysvětlení: Já se
dívám na něho – on se dívá na mne.
Nebo se zamyslíme nad svým chováním při mši: na příklad, proč při ní
stojíme a jindy sedíme. I to má totiž svůj význam, i to máme činit
s pochopením.
Stání je projevem
úcty k Bohu. Stojíme před ním a hlásáme tak jeho slávu, jako ji hlásá celý
vesmír, celé stvoření.
Je krásný pohled na mladé a statné, kteří by mohli spoléhat na sebe, a přece
stojí, aby se představili Bohu.
Ještě krásnější je pohled na ty, kdo už stojí s obtíží. Přešlapují a opírají se
o lavici. Jako by říkali: Pane, už ti mohu nabídnout málo, ale nejsou to
odpadky. Dávám ti vše, co ještě mám.
Sezení je projevem
vlastní důstojnosti. Sedíme před Bohem jako jeho děti, které k sobě pozval,
takže mohou s radostí přijít. A s pohnutím slyšíme v duchu slova Písma svatého:
Což nevíte, že jste Boží chrám a že ve vás bydlí Boží duch? To je
ten důvod, proč smíme před Bohem sedět. Po křtu je v nás něco božského.
Něco, co může lidská zloba pošpinit, pošlapat, ale rozhodně to nemůže zničit.
Dnes skončíme. Kéž by vám tyto rady byly užitečné, děkuji za pozornost.
Ještě poprosíme, ať nám Bůh pomáhá s dobrou přípravou na mši. Abychom se z ní
vždy vraceli plni světla a síly a vydávali životem dobré svědectví své víře.
Pane, dávej mi stále
svůj chléb.
A nezasloužím-li si
celý krajíc,
sáhni ve své lásce do
jednoho z košů a podej mi zbylý drobek.
Pak uzdravena bude duše
má.
|
