|
Rozjímání nad evangeliem 16. neděle v mezidobí
Pán Ježíš stojí na břehu jezera a dívá se, jak se k němu scházejí zástupy se
všech stran. Většinou rybáři, opálení a zvyklí prát se se záludným jezerem, teď
možná unavení, hladoví – ale přicházejí. Podvědomě tuší, že v životě musí být
něco velkého, krásného, a že stojí za to obětovat tomu obtížnou cestu i pobyt na
pražícím slunci. Ježíš je pozoruje s tlukoucím srdcem – evangelium to líčí
stručně: Je mu jich líto. Ví, že už hledali u farizeů a učitelů
Zákona. Ti však jimi pohrdli. Nazvali je am ha árec, čili
burani, a o jejich domově se zmiňovali jako o pohanské Galilei. Teď
přicházejí za ním. A on je začíná učit mnoha věcem.
Neměli jsme
tak obtížnou cestu jako tehdejší zástupy, ale i my přicházíme s touhou po Slově,
které osvěcuje a zapaluje lidskou duši.
Jak se vlastně Ježíš dívá na lidi, kteří k němu přicházejí?
Říká
s jakýmsi smutkem: Přicházejí ke mně už více než dva tisíce let.
Někteří mě chtějí jenom vidět jako nějakou vzácnost.
Někteří se se mnou chtějí hádat a na mém učení hledat chyby a nedostatky.
Někteří přicházejí, protože myslí, že se jim může hodit má dobrota a božská
moc.
Někteří už hledali vpravo i vlevo a zklamáni opatrně zkoušejí hledat u mne.
A tak ke mně přicházejí… Jako ke krámku na pouti.
Někteří ochutnají a řeknou: Asi to není špatné, ale musel bych za to
draze platit, čili rozloučit se se svým sobectvím, pýchou, požívačností,
bezohledností, mamonem… To nechci.
Jiní zase: To pro mne nic není. Já hledám něco exotického a Ježíš mě chce
provázet všedním životem -- to ne, podívám se jinam…
Je mi jich líto. Oni totiž nepochopili zásadní věc:
Nestačí přijít ke mně, je třeba jít za mnou. A to je
veliký rozdíl, podstatný rozdíl.
Mou
radostí však je, že byly a jsou zástupy těch, kteří se k takové
víře promodlili, protrpěli, nalezli v ní vzácnou perlu a přivedli na cestu
k ní další…
Tolik říká Ježíš.
Co na to já? Chápu – nebo se snažím pochopit, co to znamená: Jít za Ježíšem?
Jít za Ježíšem –
vždyť to znám: Ježíš jde po břehu jezera a pozve rybáře: Pojďte za
mnou. Oni beze slova údivu či pochybnosti, bez jediné otázky všeho
nechají a jdou. A pak už za ním jdou stále – až nakonec na mučednickou smrt.
Nebo ještě dál?
Jít za Ježíšem
-- to vyžaduje především víru, že je to nejlepší zhodnocení života
-- to vyžaduje naději, že naše oběti na té
cestě mají smysl a cenu
-- to vyžaduje lásku, bez níž bychom sice
za Ježíšem šli, ale srdce
zapomněli doma.
Jít za Ježíšem
-- to znamená:
vzít Ježíšovu věc za svou a být jeho apoštolem.
Jak tedy odpovím, když mě Pán zve: Pojď za mnou?
Pane, za kým jiným bych šel? Ty máš přece slova věčného života.
Slyším Ježíšovu
odpověď: Vítám tě, bratře, sestro, na společnou cestu. Jen nezapomeň na má
slova: Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se nazpět, rovnou brázdu
nevyoře. Rozumíš tomu?
Ještě to však není všechno…
Cesta za Ježíšem
totiž není pohodlný výlet.
On sice říká:
Pojď za mnou, ale hned dodává: Kdo chce jít za mnou, musí se
ukáznit, naložit si kříž na ramena a následovat mě.
To je vskutku divné
pozvání – odříkání, oběť, kříž… Kdyby mě tak někdo zval do nějakého spolku nebo
politické strany, asi by mnoho neuspěl. Zve mě ale Ježíš a uvědomuji si, že je
to výzva, která mnoho vyžaduje, ale mnohem více nabízí.
Jak mu tedy
odpovím?
Pane, chci jít za tebou.
Ale ne tak, abys mi s cesty odvalil každý kámen, urovnal každou proláklinu.
Jen prosím, abys šel přede mnou a dával mi sílu, když se mi život protíží.
Pane, chci jít za tebou.
Ale ne tak, abys stál na rozcestí a postrčil mě vždy správným směrem.
Jen prosím, abys šel přede mnou a svítil mi, když se mi život zašeří.
Pane, chci jít za tebou.
Ale ne tak, abys s mých ramen, s mého srdce sňal každý kříž.
Jen prosím, abych nikdy nezapomněl, že jdeš přede mnou.
|
