DUCHOVNÍ

SLOVO:

  

2. neděle v mezidobí

    

Svátek Křtu Páně

    

Svátek Svaté rodiny

    

4. neděle adventní

    

3. neděle adventní

    

2. neděle adventní

    

1. neděle adventní

    

34. neděle v mezidobí

    

33. neděle v mezidobí

    

32. neděle v mezidobí

    

Památka zesnulých

    

    

 

Úvaha na svátek Ježíšova křtu

 

 

Často si vzpomínám na jednu televizní reportáž. Po generální opravě slavnostně otevřeli domov pro vozíčkáře a pozvali k tomu televizi. Reportér s kamerou procházel místnostmi a vyptával se klientů, jak jsou spokojeni. Všichni přikyvovali – hlavně se jim líbila možnost samostatného pohybu: byly odstraněny prahy u dveří i ostatní bariéry.

Nakonec si kameraman všiml mladého muže, na něhož byl zvlášť smutný pohled: chyběly mu obě nohy. Zaměřil na něho kameru a zeptal se: A vy? Jak jste tu spokojen?

Nikdy nezapomenu, co pak následovalo.

 Muž na vozíku se usmál a odpověděl: jsem tu šťasten!  Bylo vidět, že taková odpověď tazatele ohromila. Sám byl zdráv, dobře situován, měl zajímavou práci, mohl užívat darů života, ale nemohl by říci, že je vždy šťasten.

A tak vykoktal: Vy jste tu šťasten? Prosím vás, proč?

 Vozíčkář se opět usmál: Já jsem tu našel Boha!

To už bylo na televizního pracovníka příliš. Sám už dávno Boha vykázal ze svého života jako nepotřebnou atrapu. Našel jste tu Boha? A co vám to, prosím vás, dává?

Odpověď zněla: Nejsem sám!

Ani papež, ani žádný profesor teologie, prostě nikdo by nemohl dát krásnější odpověď: Mám Boha, nejsem sám! S důvěrou očekávám budoucnost, víra v Boha dává smysl mému životu, mému utrpení, ba i mé smrti.

 

Vzpomněl jsem si na tuto příhodu, když jsem četl úvodní větu dnešního evangelia: Lid byl plný očekávání…

 

To je podstatná věc: být plný očekávání.

Totiž nadšeného očekávání,

že existuje něco čistého, velkého, jedinečného.

Něco, co dává životu smysl, hodnotu, naplnění.

Něco, co svět opravdu potřebuje.

Něco, zač stojí se obětovat.

 A že mohu tomu, kdo přináší tuto plnost života, urovnat cestu do své duše, do své rodiny, do svého okolí.

  

 Plnost života má člověk,

 který ví, že není sám, protože našel Boha a tím i sám sebe,

a který proto s vírou a důvěrou očekává příští dny – ano, i ten poslední.

 

Zato v dav se mění lid,

který se dal připravit o ideály a už nic smysluplného, proměňujícího neočekává.

 

Davu stačí očekávat,

jak dopadne fotbalový zápas, kde najít dráždivou podívanou, o kolik zdraží pivo,

kdy se manželé v sousedství rozvedou,

jak bude pokračovat nekonečný televizní seriál,

jak peprně nadávat na poměry.

 

Je to však život, nebo spíše živoření?

 A bude to posilou, až přijdou horší, ba dokonce zlé dny?

Nebo až bude třeba přinést pro rodinu, pro společnost, pro národ osobní oběť?

 

Lid kolem Jana Křtitele byl plný očekávání:

 Kdy vystoupí Vykupitel a kdo to bude? Nebo už přišel a je to Jan?

Přátelé, většina těch lidí byli chudáci. Měli tisíceré starosti, žili v bídě a plahočení. Nyní jim však záleželo jen na jediném:

Jak se zjeví Vykupitel?

Bude k nám mluvit v blesku a bouři?

Nazve nás „am haarec = burani“, jako nás nazývají učitelé Zákona?

Prohlásí nové předpisy, zavede nové chrámové oběti?

Dá nám naději, ba spásu?

 

A k Janovi přišel Ježíš. Svlékl plášť -- ach, jako by už cítil, jak jej s jeho ramen budou rvát na Golgotě -- sestoupil do řeky jako jeden ze zástupu a Jan ho s velkým zdráháním pokřtil. Žádná okázalost, žádná velká slova. Najednou se však otevřelo nebe a všichni ve vodě i na břehu už věděli: To je on, to je milovaný Boží Syn! To je ten, na něhož čekáme!

 A vraceli se domů s radostí, aby to v srdci zažili, aby to rozhlásili.

Vraceli se ovšem i přítomní farizeové: Na toho si musíme dávat pozor!

Vracím se i já:

Ježíš přišel splnit mé očekávání.  Splním já jeho očekávání?

Chci se modlit a pracovat, aby se naplnilo v mé duši i v mém okolí.

Abych nezapomněl: NEJSEM SÁM.

 

Protože on přišel, aby ovce mohly žít, a to v hojnosti (Jan 10,10b).

 

 

 

Design and web by Petr Mizera, © 2008