Úvaha nad evangeliem 4. neděle v liturgickém
mezidobí
Dnešní úryvek evangelia je pokračováním
Lukášovy zprávy z minulé neděle:
Ježíš se vrátil do Nazaretu a v sobotu přišel do synagogy. Přečetl úryvek
Izaiášova proroctví, posadil se a ve výkladu vztáhl text na sebe: On, Ježíš,
je tím, koho prorok předpověděl. Lidé byli nadšeni: Což to není tesař a
tak krásně mluví! Jenže nadšení brzy vyprchalo.
Ježíš se totiž ujal slova:
Vím, že mi chcete říci: Slyšeli jsme o divech, které jsi učinil v Kafarnau.
Právem čekáme, že podobné, ba větší musíš učinit i ve svém domově!
Myslíte tedy, že se mnou můžete disponovat? Že na mě máte jako krajané
větší právo? Jen si vzpomeňte na své dějiny:
Když nastal za života proroka Eliáše (první
polovina 9. stol. př. Kr.) v Izraeli veliký hlad, nebyl prorok poslán
s pomocí k žádné izraelské ženě, nýbrž do Sarepty k pohance.
A prorok Elizeus, nástupce Eliášův? Kolik malomocných bylo za jeho života
v Izraeli – a on neuzdravil žádného z nich, nýbrž pohana Námana!
Takže – logický
závěr Ježíšovy řeči:
I zvěstování
mých učedníků povede z Judeje k pohanům.
Což posluchače rozzuřilo. Jejich pýchou bylo, že jsou vyvoleným národem, a
pohany pohrdali. A nyní slyší toto, ještě k tomu při bohoslužbě. Dav byl ihned
rozhodnut: Lynčovat! Ale i tady poznali, že Ježíšem nelze manipulovat.
Otočil se a svobodně odešel jejich středem. Už se nevrátil, k jejich vlastní
velké škodě!
Nyní si, přátelé, dovolíme vznešenou představu:
Což když Ježíš, ještě udýchaný, jak ho hnali ze synagogy, vejde teď do našeho
shromáždění? Když se postaví k ambonu, přečte nám slavné proroctví Izaiášovo,
vztáhne je na sebe a připomene nám jednu z hlavních pravd naší katolické víry:
Věřím v Ježíše Krista, jediného Syna Božího, našeho Pána?
Když se po nás rozhlédne a bude čekat naši odpověď?
Jak odpovíme? Jak odpovím?
Pane Ježíši,
věřím! Zdědil jsem tu víru po předcích a chci ji věrně bez poskvrny uchovat.
Vážím si jí… Nezasloužil bych si proto od tebe nějakou pozornost?
Pane Ježíši, peru se o svou víru s nevěreckým prostředím i s vlastními
pochybnostmi. Někdy se o ni bojím… je taková nalomená, neživotná. Což kdybys ji
podpořil nějakým „znamením“ v můj prospěch?
Pane Ježíši, dej mi více víry! Aby mi v srdci svítila na životní cestu,
také však, aby zářila bližním z mých skutků. Chci, aby mou víru bylo vidět...
Aby pro mé skutky lidé velebili nebeského Otce a také trošinku mne.
Pane Ježíši, nemohu uvádět žádné zásluhy, proč bys právě mně měl být
nablízku. Vše, co je ve mně dobré, je tvůj dar. Jen se spoléhám na tvou lásku,
na tvé milosrdenství.
Pane Ježíši, ať
plně pochopím,
žes vyhlásil milostivý čas Páně, že jej i já prožívám, že na něm spolupracuji…
Nebo mi na tom příliš nezáleží, že jej poskvrňuji?
|