|
Úvaha
na Nový rok
v odlehlé ruské vesnici žil rolník Ivan Ivanič. S manželkou
obdělávali pole a dařilo se jim. Rozhodně netrpěli bídou. Spokojení však
zdaleka nebyli, jejich trápením byl soused. Záviděli mu, že je bohatší,
úspěšnější než oni, celé večery o něm mluvili: Jak krásně se mu daří proti nám – a vůbec si to nezaslouží!
Stále dokola rozebírali jeho život, jeho úspěchy, srovnávali
ho se svým a užírali se závistí.
Jednoho
dne se ráno – jako ostatně každý den --
vydal Ivan na pole. Zažil tam však něco obdivuhodného, čekal tam na
něho Hospodin:
Ivane Ivaniči, jsem spokojen,
jak pečuješ o své hospodářství.
A rozhodl jsem se, že tě odměním. Vyber si, co chceš, a dostaneš to. Ovšem,
má to háček. Tvůj soused, víš ten, co ho nemáte rádi, dostane dvakrát
tolik, co ty. Zítra ráno zase přijdu a dohodneme se. Dobře si to zatím
rozmysli!
Ivan
letěl domů jako na křídlech.
Co budu chtít? To je k zbláznění.
Lán pole – soused dostane dva.
Kravičku do chléva -- soused dostane dvě.
Peníze – soused dostane dvakrát tolik, co já.
Celou
noc nezamhouřili oko, už byli úplně vyčerpaní, když ráno Ivan zvolal: Už to mám. Už vím, oč
budu žádat.
A
ve spěchu se vydal na pole, kde už Hospodin čekal:
Nuže, máš vybráno? Co ode mne chceš?
Ivan
se proti němu postavil a s důrazem řekl: Hospodine,
vypíchni mi jedno oko.
Měl
to dobře promyšlené. S jedním okem se dá žít, soused však přijde o
obě – a být slepý, to už je velká bída. Už mu nebudou muset závidět,
už na tom bude hůře než oni.
Smutná
událost – a snad se vám zdá, že i neskutečná. Taková závist snad ani
nemůže být. Kéž by to byla pravda!
Stojíme
na prahu nového roku, srdce máme pozdvižena k Hospodinu a on se také každého
ptá: Co ode mne v novém roce chceš?
Odpovědět
může místo nás známá koleda: Štěstí
– zdraví – dlouhá léta.
Chci být šťasten
Štěstí,co
je štěstí?
Před
léty vysílala televize reportáž z domova pro vozíčkáře. Byl úplně
obnoven, aby měli nemocní největší možné pohodlí. Reportér se jich vyptával,
jak jsou spokojeni. Všichni chválili a uváděli výhody proti dřívějšku.
Potom se kamera zaměřila na mladého muže, který seděl na vozíku přivázaný,
aby nespadl, protože neměl nohy, o něž by se mohl opřít.
A
co Vy, jak jste tu spokojen?
Já jsem tu šťasten.
.Bylo
vidět, že reportér zkoprněl. Byl zdráv, měl dobře placené zaměstnáni,
snad i dobré manželství a rodinu,
a přece by nemohl říci, že je vždy šťasten. A tento ubožák?
Vy jste tu šťasten? A proč?
Já jsem tady našel Boha.
Redaktor
žasl ještě víc:
Našel jste tu Boha? A co vám to dává?
Nejsem sám.
Ten
člověk přesně vystihl význam promodlené, promyšlené, prožité víry.
Podivuhodné je, že se v něm zrodila v prostředí, kde by to čekal
jen málokdo.
Taková
víra dává štěstí z jistoty,
že nejsme v životě sami. Že nejdeme sami a do neznáma. Že nezabloudíme
do bažiny, odkud bývá návrat těžký.
Ve
štěstí tak nezpyšníme, v nepohodě nezmalomyslníme.
I kdybych musel jít údolím, kde leží smrtelný stín, nebudu se báti
zlého, neboť ty jsi se mnou. Tvůj kyj, tvá hůl, to je má záštita! Tak
zpívá starozákonní žalm.
Chci být zdráv a dlouho živ.
Poslední
hodinu vyučování náboženství jsme s dětmi hovořili, co by chtěly
nalézt pod stromečkem.
Nakonec
jsem se zeptal: A co myslíte, že bych chtěl dostat já?
Ozval se chlapec z druhé třídy:
Vy byste chtěl dostat, abyste mohl chodit!
Krásná,
dojemná odpověď.
Vánoční
přání: Abychom mohli chodit?
Chodit
přece může každý, to je samozřejmé. Jenže ten hoch viděl můj invalidní
vozík a pochopil, že to tak samozřejmé není.
Mohu
tedy dnes prosit: Bože, dej, ať jsem v novém
roce zdráv a spokojen? Dobrá, samozřejmá prosba? Jistě – ovšem pod
podmínkou:
Chci svůj život rozdávat v službě svým bližním
a nebudu závidět těm, o nichž si myslím, že dostávají nezaslouženě
od Hospodina dvojnásobně darů, než já.
|
